Zvolit si tu nejlepší společnost

Je běžnou lidskou zkušeností, že dva mladí lidé, kteří jsou dlouho spolu a rozumí si, se zamilují, zahledí se na sebe, stále na sebe myslí, až se nakonec rozhodnou vzít se, uzavřou manželství a slíbí si věrnost a lásku na celý život. Je to požehnaný přirozený proces, a tak by to mělo i vždycky být. Ale, žel Bohu, není... Podobný proces, ale ještě trvalejší, důležitější a hlubší, se dá pozorovat i ve vztahu duše s Bohem, s Nejsvětější Trojicí. K tomu, aby se člověk zamiloval do Boha, musí ho mít také stále před sebou, musí s ním mluvit, navázat s ním osobní vztah. Kdo na něj často nemyslí (nebo vůbec), nemluví s ním, nesetkává se s ním (tedy se nemodlí...), i když je statisticky katolíkem, nemůže si ho zamilovat. Protože nestačí jen v Boha věřit, ale máme ho především milovat. Věřit můžeme rozumem, ale milovat celou svou bytostí, což se zkratkovitě vyjadřuje slovem srdce. A láska roste a upevňuje se jen častým setkáváním. Ježíš se Petra třikrát neptal, jestli v něho věří, ale jestli ho miluje... (srov. Jn 21,15-17) a také nám přikazuje, abychom milovali Boha z celého srdce a ze všech sil. Víra se u věřícího předpokládá, ale ani to ještě plně nestačí... Ježíš chce slyšet, jestli ho miluje více než ostatní.. A o to máme (i když toho, zřejmě, nikdy plně nedosáhneme) usilovat celým svým životem. Příležitostí, kde to můžeme jasně projevit, jsou pokušení. Nevyhledávat je, ale postavit se rozhodně proti nim, když se ukážou. Současný svět a jeho kultura se snaží co nejvíc odstranit každou živou vzpomínku na Boží milost a jeho milosrdenství, na jeho působení. Dává přednost tomu, aby se křesťanství ukazovalo spíše jako jakýsi relikt minulé kultury, minulosti, a většinou o něm mlčí. Jedním z důsledků tohoto postoje je množství osamělých a smutných lidí i uprostřed vnějšího veselí a zábavy. Kdo však stále (často) myslí na Boha, nikdy se nemůže cítit osamělý a sám, natož smutný. Vždycky se nachází v nejlepší možné společnosti. 

Monitor: roč. XVII., č. 19; 4. 10. 2020