Veřejná úcta

Blíží se svátky Narození Páně a u mnoha křesťanů (někdy i nekřesťanů či nevěřících) se objevuje nevyslovená otázka: Jak správně a vhodně vyjadřovat společenskou úctu Bohu navenek, jaký kult mu veřejně vzdávat. Protože mnohdy se stydí veřejně vzdát Bohu úctu, a to mnohdy i proto, že nevědí, jak se to správně dělá (jak se přežehnat, jak správně pokleknout...), vyhýbají se těmto úkonům a někdy se až naivně vymlouvají jak malé děti. A přece kult Bohu, úctu Bohu (božství, nadpřirozeným silám) lidstvo vzdávalo od nepaměti; tedy od počátku, pokud můžeme o tom registrovat nějaké znaky. To, že člověk závisí na nějaké moci, která je nad ním, je to nejpřirozenější, co může být a co je člověku vrozené. Pokud člověk nevzdává úctu Bohu, pak ji vzdává (je nucen vzdávat) nevhodným lidem či silám. Stačí se podívat na dějiny a pozorně si všimnout, co se dělo v době, když se Bůh vymazával z lidské paměti a nahrazoval se lidskými výtvory a teoriemi. Jestli to vedlo k jeho štěstí, nebo k jeho opaku... První krok či stupeň tohoto kultu je díkůčinění. Všechno (ne jen něco) považovat za dar, za milost a dobrodiní, za co máme děkovat. A děkovat máme nejen několika slovy, nejen nějakým izolovaným skutkem, ale celým životem. Za největší milost považovat to, že ještě (nebo už?) dokážu děkovat. Protože to není samozřejmé. Vyžaduje to mnohdy velkou dávku pokory. Až tímto úkonem se ale napojuji na zdroj života, který se nachází především v liturgii, v eucharistii. V liturgii svatého Jana Zlatoústého kněz po proměnění pozdvihuje dary a říká: "Tvoje z tvého tobě přinášíme za všechny a za všechno." Všimněme si slov: tvoje z tvého... všechno je jeho.. a my také ať mu celí chceme patřit. Všechno ostatní je dočasné nebo klam. Jen on je naše pravá radost a věčné štěstí.

Monitor: roč. XVI., č. 24; 15. 12. 2019