Spása se týká jednotlivců, ne ras či národů

12.08.2019

Často slyšíme citovat Ježíšův výrok: "Sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu" (Mk 2,27). Někteří teologové se, dokonce, pokoušejí aplikovat tuto evangelijní zásadu i na současnou aktuální situaci v Církvi a říkají, že "Zákony jsou pro lidi, a ne lidé pro zákony", z čehož - kromě jiného - vyvozují větší volnost a výjimky při aplikaci Ježíšova příkazu: "Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!" (Mk 10,9). Všimněme si však, že v prvním citátu se mluví o jedinci a v druhém o více lidech. Je to podobné, ale je to i jiné. Sobotu má tedy na prvním místě zachovávat jednotlivec, a nežádá se to přímo od komunity, i když se to předpokládá. Když ji nebude jednotlivec respektovat, tak se to odrazí výlučně na jeho osobním vztahu s Bohem. Ostatních osob se to (příliš) nedotkne. Ježíš to zjevuje v Novém zákoně, který je zaměřen především na jednotlivce, na osobní angažovanost a svatost, čímž se ale paradoxně otevírá cesta evangelizace celého světa, všech národů, což předtím nebylo možné. Základem Církve je vědomá angažovanost každého jednotlivého člena. Zákony, které Bůh zjevuje ve Starém zákoně, se proto vztahují především na celé (i když omezené) společenství. Proto se u Ježíše objevuje kontrast: člověk nemá být pro sobotu, ale opačně. Musíme však připustit, že v době Starého zákona v určitém smyslu byl člověk pro sobotu. Až Ježíš změnil perspektivu, která předtím nebyla přítomná. Proto se v Novém zákoně všechny zákony týkají na prvním místě jednotlivců a ti je mají respektovat a podle nich se řídit. Je to sice jemný odstín, ale důležitý: zákony nejsou dané pro lidi jako celek, to by popíralo jejich svobodu, ale platí pro každého jednotlivce zvlášť. Jen ten Boží zákon je platný a vymahatelný, jehož splnění se dá vyžadovat od jednotlivce. Protože když je ve skupině lidí i jeden člen, který nesplnil příkaz, jakoby to nesplnil nikdo.