Cíleně jednosměrné diskuze
Je potřebné, abychom se dívali nejen na to, jak se určité věci mají, ale i na to, jak se k současnosti dospělo, po jakých cestách jsme se tam dostali. Jeden z velmi závažných, ale i hrozivých problémů, před kterými stojí lidstvo, se obecně týká daru pohlavního života, který slouží prvotně k rozmnožování. Je to příkaz Boha v ráji, abychom se rozmnožovali. Vlastně jsme se tím stali spolupracovníky s Boží stvořitelskou činností. On nás stvořil z lásky, takže i naše spolupráce na této aktivitě má být založená na lásce, ne na egoizmu. Ale co se děje kolem nás? Potom co se, většinou, na veřejnosti zbourala prakticky všechna sexuální tabu a morální zásady týkající se této oblasti, začalo se odbourávat i to, na čem vlastně ta tabu stála: na rozlišení mezi pohlavími, na zákonech platících pro každou tuto oblast zvlášť, i když ne odděleně. Pokračuje se (kromě jiného) v prohlubování demografické zimy, z níž pak návrat bude velmi těžký, namáhavý a nejistý. Jsou to obrovské škody na budoucnosti lidstva, založené na strachu z přelidnění. Ale vše, co se koná ze strachu, a ne z pravého poznání skutečnosti, z důvěry ve Stvořitele, tedy z lásky, a chce vzít osud do vlastních rukou, nemůže skončit dobře. To si dnešní sociální inženýři asi velmi málo uvědomují. Postupovat se má tak, že v parlamentu a i v jiných společenských organizacích se obyčejně hlasuje až tehdy, když se shromáždí dostatečný lidový konsenzus, když se něco prodiskutuje ze všech stran... A tady, v této oblasti, se zdá, že je to opačně. Něco se v malé skupině schválí, a až pak se to rozšíří mezi "lid" a začne se organizovaně prosazovat nebo (v lepším případě) o tom cíleně jednosměrně diskutovat a divit se, proč to někteří nechtějí přijmout. Ale, většinou, se diskutuje až potom, když už je něco prakticky domluveno, prosazeno, když je veřejnost zpracována. Případ Istanbulské úmluvy je toho jasným příkladem.