Slovo biskupa /6

13.08.2019

Je potřebné, abychom se dívali nejen na to, jak se určité věci mají, ale i na to, jak se k současnosti dospělo, po jakých cestách jsme se tam dostali. Jeden z velmi závažných, ale i hrozivých problému, před kterými stojí lidstvo, se obecně týká daru pohlavního života, který slouží prvotně k rozmnožování. Je to příkaz Boha v ráji, abychom se rozmnožovali. Vlastně jsme se tím stali spolupracovníci s Boží stvořitelskou činností. On nás stvořil z lásky, takže i naše spolupráce na této aktivitě má být založená na lásce, ne na egoizmu. Ale co se děje kolem nás? Po tom, jako se většinou ve veřejnosti zbouraly prakticky všechny sexuální tabu a morální zásady týkající se této oblasti, začalo se odbourávat i to, na čem vlastně ty tabu stály: na rozlišení mezi pohlavími, na zákonech platících pro každou tuto oblast zvlášť, i když ne odděleně. Pokračuje se (kromě jiného) v prohlubování demografické zimy, z které pak návrat bude velmi těžký, namáhavý a nejistý. Jsou to obrovské škody na budoucnosti lidstva, založené na strachu z přelidnění. Ale vše, co se koná ze strachu, a ne z pravého poznání skutečnosti, z důvěry ve Stvořitele, tedy z lásky, a chce se vzít osud do vlastních rukou, nemůže skončit dobře. To si dnešní sociální inženýři asi velmi málo uvědomují...

Postupovat se má tak, že v parlamentu a i v jiných společenských organizacích se obyčejně hlasuje až tehdy, když se shromáždí dostatečný lidový konsensus, když se něco prodiskutuje ze všech stran... A tady, v této oblasti se zdá, že je to opačně. Něco se v malé skupině schválí, a až pak se to rozšíří mezi "lid" a začne se organizovaně prosazovat nebo (v lepším případě) cíleně jednosměrně diskutovat a divit se, proč to někteří nechtějí přijmout. Ale většinou se diskutuje až potom, když už je něco prakticky domluveno, prosazeno, když je veřejnost zpracována. Případ Istanbulského dohovoru je toho jasným příkladem.