Víra není jen osobní názor
Víra a realita víry může mít v lidském chápání víc odlišností než bychom si na první pohled představovali. Někdo si víru ztotožní s křesťanskou mentalitou, morálním chováním (ale jen navenek, bez vnitřního přesvědčení), a jiný považuje víru jen za nějaký možný názor, sice mnohdy šlechetný, ale vždycky jen osobní, a tedy subjektivní, který dnes, žel, je velmi rozšířený i v mnohých katolických prostředích. Z rovnocennosti lidských osob pak ale vyplývá, že každý člověk má právo (a nesmí se mu upírat) na svůj vlastní názor. Pokud se ale víra považuje jen za osobní názor, a nevychází z objektivní reality, pak víra muslima, protestanta, žida či katolíka má subjektivně stejnou hodnotu. Záleží jen na tom, aby daný člověk byl o tom přesvědčen a podle toho se i choval. Neexistuje - podle toho - objektivní víra, protože ta by omezovala člověka v jeho názorech, ale i v jeho domnělé svobodě přizpůsobovat si realitu. Ale Ježíšovo poselství a hlásání je objektivní skutečností, ne názorem někoho, nebo jen vnějším obalem bez obsahu. Kam tento postoj pak vede? K pravdě, ke lži, nebo k nicotě? K pravdě ne, nejspíš k nicotě. Jeden názor totiž musí mít tu hodnotu jako i jiný názor, a když jsou opačné, tak se - matematicky řečeno - vynulují, nezůstane platný žádný názor... vede to k nihilizmu. Například, jeden je věřící, a druhý je ateista. Co z jejich setkání vyplývá, když se chce brát rovnocenně v úvahu jeden i druhý názor? Nezůstane nic, nebo, lépe řečeno, zůstane prázdno. A to je, velmi pravděpodobně, to, co v současnosti způsobuje depresi mnoha lidem, jak o tom svědčí i statistiky. Ne hned a ne všem, ale mnoha. Nemůžeme o tom pochybovat. Co vždycky způsobuje člověku největší hrůzu, je právě nejistota, prázdno a nicota. On touží po pravdě a po jistotě, kterou mu může dát jen Trojjediný Bůh.
Monitor: roč. XVI., č. 5; 10. 3. 2019