Ano, ale...
Problémem současné doby je nejednoznačnost vyjádření. Kdo se chce vyhnout odporu, polemice a chce, aby každému - aspoň částečně - vyhověl, používá taktiku "ano, ale..." čili souhlasit s něčím a současně to i zpochybnit. A na to Ježíš v evangeliu narážel, když říkal, že "Ale vaše řeč ať je: ano, ano a ne, ne. Co je nad to, je od Zlého" (Mt 5,37). Proč to takto řekl a co to znamená v naší praxi, když se snažíme důsledně řídit slovy evangelia? Znamená to upřímnost a přímočarost, a také jednoznačnost či průhlednost v našem chování a vyjadřování. A to není jednoduché, vyžaduje to velikou morální sílu a odvahu. V době komunizmu někteří (nebylo jich mnoho) buď říkali to, co si mysleli a o čem byli přesvědčeni oni, nebo říkali to, o čem si mysleli, že ti druzí to chtějí slyšet (těch bylo víc), nebo mlčeli. To je zásada, kterou se lidé vždycky řídili i v dávné, i nedávné minulosti, především v dobách pronásledování křesťanů. A co dnes? I dnes mnoho křesťanů mlčí. Doufáme, že to není ze strachu, ale i z určité pohodlnosti, především tzv. politické korektnosti, protože odevzdávají řešení svých základních životních otázek "odborníkům" a veřejnému mínění, reprezentovanému rozličnými neziskovými organizacemi, peticemi nebo masmediálními vyjádřeními či statistikami. Odborník je to, co se dnes nejvíc cení. Že to může být jen samozvaný "odborník", to ale už dokáže málokdo rozlišit. Ano. Odborník i tzv. veřejné mínění je v tomto procesu důležitým článkem poznávání reality. Ale nestačí. Je to jen jednostranný pohled, jen jeden z pohledů. Především, když se jedná o "odborníky" (a, především, kritiky) v oblasti duchovního života a morálního jednání. Tam je pro nás vždycky hlavním kritériem evangelium a učení Církve. Když je budeme brát vážně, nikdy se nedostaneme do situace, že bychom toho museli litovat.
Monitor: roč. XVI., č. 3; 10. 2. 2019