Slovo biskupa /4

13.08.2019

To, co lidi zásadně (nejen stupněm) odlišuje od vyšších savců, je rozum. Teoreticky všechno mohou mít lidé společné nebo podobné s některými zvířaty, jen rozum a svobodnou vůli (řízenou i rozumem) ne. Je to známé, ale neškodí si to, zvláště v dnešní době, připomínat.

Když si lépe všimneme to, k čemu jsme vědomě nebo i podvědomě vedení v současné kultuře, zjistíme, že je to snaha podřídit rozum citům a ne harmonizovat city s rozumem. Tam, kde převládají emoce, tam vždycky hrozí reálné nebezpečí nějakého zlomu, pádu či dokonce neštěstí. Optimální stav spočívá v tom, abychom je drželi v rovnováze, a to tím, že na prvním místě to bude rozum, který bude řídit (i když ne absolutně) city a pudy a ne opačně a city budou rozumu poskytovat zpětnou vazbu. Jinak hrozí, že upadneme do iracionálních životních postojů.

Druhá božská osoba, Ježíš Kristus, který se vtělil na tomto světě před dvě tisíc lety, a ve všem se lidem připodobnil kromě hříchu, to žil tímto způsobem a měli bychom stále hledět na něj a z něj si brát nejen vzor, jako z dokonalého člověka, ale i sílu (ze svátostí), abychom to dokázali.

My křesťané se neřídíme jen takzvaným přirozeným rozumem (někdy už jen to by byl veliký úspěch), který není neomezený a mnohdy selhává, ale ho doplňujeme zjevením, které zodpovídá naším nevysloveným a nevyslovitelným touhám... Slovem Božím i tradicí. Je evidentní, že náš rozum je nekonečně přesahován už jen při pomyšlení na náš nevyhnutný konec na tomto světě, nebo třeba i jen na lásku k nepřátelům...

Uvědomujeme si, že kdybychom se důkladně řídili pravdami křesťanství, žili bychom sice ne bez křížů, ale určitě spokojeněji a s větší radostí se připravovali nejen na jednotlivé lidské okamžiky, ale především na ten nejdůležitější okamžik naší pozemské existence.