Slovo biskupa /2

14.08.2019


Čas není něco neutrálního. Čas urguje, naléhá... Jde stále dopředu. Není v našem vlastnictví, ale byl nám dán, abychom ho proměnili na hodnotu, která pak může posloužit, posunout lidi k dobrému. Využijme čas natolik, aby se co nejdřív a na mnoha místech začaly plnit Boží plány naší spásy. Bůh nás stvořil bez nás, ale nás nespasí bez nás. Tak říká svatý Augustin. V knize Kazatel (3,1) stojí: „Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas". A dál: „Poznal jsem, že vše, co co činí Bůh, zůstává navěky; nic k tomu nelze přidat ani z toho ubrat". (Kaz 3,14) Když se zamyslíme nad plynutím času, nad tím, co bylo a už není, co je a co bude a ještě není, začíná se nám z toho až kroutit hlava. My patříme buď k spolupracovníkům, nebo překážkám (i když dočasným) Božích plánů; vědomě ale i nevědomě, v pozitivním, i v negativním smyslu. V prvním okamžiku, když se na to díváme jen přirozeně, nám uniká smysl. Dostáváme se do kruhu, z kterého zdánlivě není východ. Ale východ je, a tím je náš nevyhnutný odchod z tohoto světa, na který mnozí neradi a zřídka myslíme. Není však možné zůstat tady na světě věčně. To je nemožné nejen fyzicky ale ani psychicky. Musíme si to přiznat. Nevěděli bychom nakonec, co bychom si tady počali. Všichni jsme jakoby nastavení na určitý přesný čas na určitý jasný úkol. Když ten splníme - lépe nebo hůře, nebo ho vůbec nesplníme - musíme odejít. Ale přece v nás touha po věčnosti existuje, a co s tím? Je to důkaz a svědectví, že náš život bude pokračovat dál, ale jinou formou, která je ještě teď pro nás neznámá, i když to nějak i tušíme, vždyť Ježíš už vstal z mrtvých. Usilujme se tedy celý tento rok plnit ve svém pozemském životě co nejlépe to, co Bůh chce od nás tady na zemi, jak jsme tomu porozuměli, abychom se pak jednou mohli před ním bez zahanbení představit.