Slovo biskupa /17

13.08.2019

Sebezapření. Tento druh askeze se v současnosti (ale, žel, ani v minulosti, až na výjimky) moc nepěstuje a spíše mnoho odpuzuje. Svět se řídí zásadou: Co jsem si dnes odepřel, o to jsem přišel navždy. Proto carpe diem, využij čas a co máš na tomto světě k dispozici, abys o to nepřišel. Touto zásadou se řídí dnes (a také v minulosti se řídilo) mnoho lidí, především ty, kteří nepřipouštějí věčnou perspektivu. Pro ty všechno začíná a končí tady.

Kdybychom se jich ale dnes zeptali, jestli je to učinilo šťastnými, jsem přesvědčen, že ani jeden z nich by nakonec plně s tím nesouhlasil a často vyjádří hluboké zklamání nad tím, co prožili. Chyba je často i v tom, že nikdo jim neukázal pravý vzor šťastného života, který i v chudobě, nemoci, ponížení je možné prožívat. Pravý vzor a cestu nám ukázal Ježíš Kristus a pak mnozí světci v průběhu celých dějin až do dnešních dnů.

Mnozí neberou do úvahy to, že každá fyzická radost nebo slast, každá i veliká moc nebo sláva je velmi krátkodobá, jednou skončí a nic z ní nezůstane. Zatímco každé sebezapření, které uděláme z lásky k Bohu a k bližním, trvá svými důsledky věčně a dokonce v čase roste a zůstane živá. Zpočátku to něco stojí, nějakou námahu, nějaké pronásledování... to musíme poctivě přiznat - víc nebo i trochu míň - musíme za to něco zaplatit, ale Bůh nám to svými nekonečnými úroky splatí. Něco dá už tady na zemi a pak trvale nás odmění ve věčnosti.

Nebylo by ale správné, kdybychom chtěli konat sebezapření jen z důvodu vlastní záchrany a spásy. To bychom, za prvé, jen vlastními silami, bez Boží pomoci, nedokázali a za druhé, zachrání nás jen nezištná láska k bližnímu, individuálně se zachránit nemůžeme. Nemůžeme se ale omezit jen na materiální pomoc, a myslet, že už jsme vše splnili. Hlavní pomoc je duchovní, a to modlitba, poučení ve víře, svátosti... To jim otevře cestu do věčného života.