Slovo biskupa /14

13.08.2019

Slovo biskupa (14)

Je vhodné si uvědomit, že v našem praktickém křesťanském životě se často mezi sebou setkávají dva aspekty: vztah s Bohem a vztah s lidmi; jeden individuální a druhý společenský. Nad tím vším panuje ale Boží zákon, zákon toho, kdo nás do tohoto světa povolal. Zřejmě se nebudu mýlit, když budu tvrdit, že v současnosti převažuje individuální až individualistický aspekt: to, co mi vyhovuje, co mi způsobuje (momentálně) potěšení, uspokojení a radost, to má bezohledně přednost. Společenský aspekt, na kterém Ježíši velmi záleží, tedy vztah s jinými lidmi, je často u nás ne na druhém, ale až na třetím místě a často nepovažuje se dnes v křesťanském životě až za tak urgentní a důležitý.

A právě v tomto bodě se často dopouštíme chyby. Když se řídíme rozdělujícím principem buď-anebo, a my se tím, žel, i když si to málokdy uvědomujeme, převážně ve shodě s protestantskou etikou ve své každodenní praxi řídíme, tak když si zvolíme individuální aspekt (já a Bůh), tak ten společenský (Bůh, já a bratr) nám z naší možnosti se rozhodnout skoro vypadne, stane se nedůležitý, a když se i plní, tak ne dobrovolně a s radostí.

A to není ve shodě s evangeliem. Kromě Boha na prvním místě máme milovat svého bližního jako sebe sama. To znamená, že nemám milovat sebe sama více ani míň než bližního, ale stejně. Tak nás učí Ježíš, to od nás žádá Bůh... Nemohu milovat buď Boha, nebo bližního, ale i Boha i bližního.

K tomu, abychom to dokázali realizovat, musíme změnit svou optiku. Z rozdělujícího principu vyplývá, že když se rozhodnu pro jedno, to druhé se mi z toho ztratí. Ale evangelijní skutečnost je úplně jiná: s překvapením zjišťujeme, že obětování se pro druhé není popřením individuálního štěstí, ale jeho naplněním. "Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život" (Jan 15,13). Totiž bez lásky k bližnímu člověk nemůže být šťastný, a to nejen v nebi, ale ani na zemi.