Neděle všech svatých (Ostrava 2009)
Když slavíme neděli všech svatých, netýká se to součtu prohlášených svatých, ale týká se to všech křesťanů, kteří dosáhli svatosti v nebi, tedy všech, o kterých ví jenom Bůh. Ti dosáhli to, co je programem našeho života: abychom se stali svatými. To je náš program a není to program nedostižný, nedostižitelný. Je to program reálný a možný, protože to od nás chce Bůh. A on od nás nikdy nechce nemožné věci. Musíme si jenom očistit pojem světce. Kdo je to vlastně svatý. Světec není především ten, kdo dělá mimořádné věci, zázraky, hodiny se modlí, v noci bdí, dokáže mluvit přesvědčivými argumenty, obrací hříšníky, lidé za ním chodí a prosí ho o radu a on říká moudré věci. To jsou případně jenom důsledky jeho svatosti a ale svatost v tom nespočívá. Svatost je něco o moc jednodušší, i když se nedá říct, že lehčí. Ty mimořádné věci mohou dosáhnout jenom mimořádní jedinci, ne každý. No svatým má být každý! Jak to tedy dát dohromady? Že ty mimořádné věci, jsou mimořádné projevy svatosti, ale není to vše. Řádná svatost je něco jiné. Za vzor řádné svatosti, tedy svatosti, kterou by měl a mohl následovat každý člověk, máme považovat svatost Panny Marie.
Ona navenek nedělala žádné mimořádné věci, není znám za jejího života žádný zázrak, že by vykonala. Ani o dlouhých modlitbách Mariiných není v Písmu ani slova. Přesvědčivými a logickými argumenty nikoho nepřesvědčovala. Neobracela zástupy hříšníků a ani za života za ní nikdo nechodil o radu (aspoň se o tom neví). Ona však vykonala největší dílo svatosti: byla poslušná Boží vůli a dala Ježíše světu, tím, že ho porodila, vychovávala, obětovala. Její svatost je vnitřní, kterou viděl jenom Bůh. Před lidmi se jevila většinou jenom jako obyčejná žena, i když se od nich odlišovala tím, že nic nechtěla jenom pro sebe, že vnitřně byla vždycky spojena s Bohem, s jeho hlasem, že naslouchala Svatému Duchu. O tom však nemluvila, ale konala.
Maria je proto univerzální vzor naší svatosti. Proto se mohla stát naší matkou. Každý člověk najde v ní ten pravý vzor svatosti, který má a může následovat.
Protestanti, kteří zrušili Mariánskou úctu, zrušili také kult svatých. Kde není Marie, nemohou být ani svatí. My máme krásné akatisty, v kterých je popisována Mariina svatost nádhernými básnickými obrazy.
Musíme si proto dávat pozor, aby naše úcta k Marii nebyla jenom vnější, ale aby měla i svoje pokračování v každodenním životě. Jen tak se splní její úkol být naší matkou. Žádná matka nechce, aby ji děti chválili, se před ní klaněli, ale pak venku, když vyjdou mezi spolužáky, kamarády, chovají se ne podle jejích rad, na které rychle zapomenou, ale podle vzorů, jaké vidí ve svém okolí, jak se chová, žel, většina lidí.
Maria, její svatost kterou čerpá z Krista jako Měsíc své světlo ze Slunce, to základní výchozí bod. No pak máme zástup svatých, kteří svým životem ve své době ukazovali, že není možné se podřídit duchu světa, ale je třeba jít proti němu. Jít proti němu svým smýšlením, svým postojem. Svět - zlý duch - nás chce koupit, chce nás - řečeno moderním slovem - korumpovat. Chce nám nabídnout krátkodobé nezasloužené výhody na úkor jiných, nebo na úkor naší spásy.
Korupce, o které se dnes mnoho mluví a poukazuje, že je jedním z největších zel společnosti, protože lidi rozděluje, umožňuje jim získávat nezasloužené výhody a přednosti.
Jedním z důležitých způsobů, jak nepodlehnout duchu světa, je nepřipisovat velkou důležitost různým zprostředkovatelům slibujícím nesplnitelné, ale vstoupit plně do reality života. Protože jsou osoby, které zaměňují realitu s iluzemi, které nám předkládá televize na oběd i na večeři. Jsou tací, kteří si představují, že pravda je jenom to, co slyší na obrazovce. Jsou tací, kteří nemají svůj vlastní úsudek, ale potřebují se vždycky opírat o nějakou autoritu, potřebují lidi, kteří mají ten samý názor jako oni a nikdy se nepouštějí do diskuse, kterou považují za zbytečnou, protože namáhavou. Nedokážou se tak vymanit ze svého okolí, ale vždycky to okolí je má ve své moci. Na tom je založena i takzvaná davová psychóza, když lidi v nějaké vypjaté atmosféře dělají věci, které by jinak nikdy neudělali.
Na druhé straně je třeba si hledat dobré přátele, nezištné druhy, které mají zájem na našem dobru a ne na tom, jak nás využít; nezávisí na tom jestli je to fyzicky, materiálně, nebo jenom citově. Nejpotřebnější je vždycky být členem komunity, která je otevřená vůči druhým a chce jim pomoct. Taková komunita je možná jenom na křesťanském základě, protože jenom křesťanství učí, že máme milovat i nepřátele. Taková základní komunita, společenství, je společenství kolem chrámu, farnost. Tu je třeba pěstovat, stavět, rozšiřovat. Nestačí se jenom jednou za týden setkat a splnit si svou povinnost jít na nedělní liturgii. Je potřebné se setkávat častěji s těmi lidmi, které vidíme v chrámu, a hledat společné aktivity. Není to mnohdy lehké, ale jenom takto bude komunita růst a bude mít i na nás blahodárný účinek. Odhalí možná naše slabosti, naši neschopnost se obětovat, náš individualizmus a egoizmus, ale právě to je pro nás milost, abychom mohli kráčet vpřed, abychom poznávali a odstraňovali své nedostatky.
Protože podle mnohých duchovních učitelů společný život je největší pokání. Ale nepotřebuje každý z nás velké pokání za všechny hříchy, zanedbání, kterých jsme se v životě dopustili? Vždyť nemáme kritizovat druhé, ale sami sebe považovat za nejhorší, jak to požaduje svatý Pavel.
Když to není erotika, tak násilí a nenávist, je nejen tématem většiny současných filmů no i každodenních zpráv v televizi. Ukazuje se, jakoby ani nic jiného nebylo možné, jen boj a nenávist. Spravedlnost se ztotožňuje s pomstou. Tím se ale nikdy nic nevyléčí, nenapraví, neutlumí: spíše se ještě více rozjitří. Násilí vždycky plodí jenom násilí, nenávist jenom nenávist. Odvaha rozbít tuto řetěz zla se nachází jenom ve volbě nenásilí, odpuštění, velkorysosti a milosrdenství. To vše jsou typické křesťanské hodnoty. Ale v pozadí vždycky hrozí pokušení: jsou mnozí, kteří volí cestu odplaty, pomsty a násilí. Viděli jsme to v minulosti a vidíme to i dnes. Ve velkém, na mezinárodním poli, ale i v malém, ve svém každodenním životě kolem sebe. Platí to, žel, i pro mnohé naše rodiny, které se často rozvádějí z těchto někdy skutečně jenom malicherných důvodů přerůstajících pro neschopnost odpuštění a milosrdenství do nezvládnutelné řetěze nenávisti.
Pravé křesťanské společenství je vždycky nejlepším prostředím pro svatost: je to na prvním místě rodina, i škola. Ty však mají čerpat vždycky i z farnosti, z chrámu, ze slova Božího, ze svátostí a především z eucharistie. Proto i v tomto svátku si připomeňme své zesnulé s vírou, že už dosáhli ten cíl, pro který my tady na této zemi ještě usilujeme - svatost. Proto obraťme se na ně, na naše svaté, blahoslavené, Dominika Trčku, ale i biskupy Pavla Petra Gojdiče a Bazila Hopku, ale především na naši Matku, Bohorodičku, ať za nás - za nás osobně, ale i za naše blízké - prosí a vyprosí nám všechny milosti potřebné k dosáhnutí svatosti, abychom tak šťastně mohli dokončit svou pozemskou pouť.