Mariina svatost (Svatá Hora, Příbram 4. 6. 2005)

10.06.2019

Drazí, nacházíme se na tomto svatém místě, na Svaté Hoře. Co to znamená, že něco je svaté? Znamená to, že na tom místě se odehráli a odehrávají mimořádné události, že je to místo zvláštního vyvolení, že je to místo, kde můžeme zažít to, co nikde jinde na světě: pocítit dotyk posvátna, pocítit přítomnost Boží. Je to místo, které nám pomůže stát se svatými. Musíme tam však jít s tímto postojem, věřit, že se nám to stane. "Tvá víra tě uzdravila", říká Ježíš v evangeliu těm, kterým učinil nějaký zázrak. Největší zázrak není zázračné tělesné uzdravení, ale uzdravení , naše obrácení. Ke každému takovémuto zázraku přihlíží i Matka Boží a naše matka, Marie. 

Na toto místo putovali i naši řeckokatoličtí biskupové se svými věřícími po válce ze Slovenska, aby vyprosili pro naší Církev potřebné milosti. Určitě již cítili, že se cosi chystá. A Matka Boží je vyslyšela. I když se zdálo, že jsme mrtví, že jsme zanikli, Pán nás zázračně obnovil. A obnovuje nás stále, i v dnešní době v České republice, kde přes to, že naše Církev je počtem malá, přece vykazuje jasné znaky růstu a rozvoje. Je však potřeba v tom pokračovat a nezaspat - jak se říká - na vavřínech. K tomu je nejdůležitějším předpokladem, abychom se všichni stávali svatými.
"Já nejsem žádný svatý". Takto mluví lidé ve světě, a dokonce se tím často i chlubí. "Svatý" se stal v očích světa někdy synonymem, znamením určitého pokrytectví. A to možná z toho důvodu, že mnohokrát křesťané rádi vypadali svatými, ale ve skutečnosti nimi nebyli. Ani zdaleka. A přece to je naším úkolem. Tenhle úkol splnila jako první a plně Matka Boží Panna Maria. Na ní musíme hledět, abychom věděli, co to znamená být svatým. Hledíme tady na tuto sošku a i když je to jenom něco hmotné, cítíme, že se nás dotýká cosi mimořádné. Je to naše víra spojená s vírou toho, kdo tuto sošku vyřezal, kdo ji posvětil, co způsobují tenhle zážitek, který není něco citového, ale je to skutečnost.
Tedy k tomu, abychom pochopili, kdo je to svatý, je třeba se podívat na tu, která je celá svatá, Matku Boží, Pannu Marii. Nejen z nějaké piety, protože se to tak hodí mluvit, ale z reality, kterou poznáme. Zamysleme se nad tím, jaká svatá je ona, která se nám předkládá jako taková a my jí přijímáme. No měli bychom ji přijímat vědomě, nejenom opakovat to, co říkají druzí.
Někteří s ní mají potíže, protože nechápou, jak může být nějaký tvor natolik oslavován a považován i ze strany Boha za záslužného a významného pro spásu lidí. Problém je v tom, že mnozí nedokážou spojit Mariinu svatost s jejím neposkvrněným početím, s její bezhříšnosti a s naším hříšným stavem. Zdá se jim, že Maria, když byla počata bez hříchu, ani nemohla hřešit, tedy se narodila svatá a vlastně nemá ani ty zásluhy, které se ji připisují, protože ona k tomu byla vyvolena bez svého přičinění. Této otázce se věnoval před patnácti lety v jednom svém příspěvku i sám současný Svatý otec Benedikt XVI. Říká: "Žít v milosti znamená žít v původním plánu s naším bytím, žít v souladu s naší pravdou, se stvořitelskou myšlenkou naší existence; spojit naše "ano" s "ano", které Bůh vyslovil nám, a tak vstoupit do sjednocení našeho života s životem božským."
Tu musíme některé naše kriteria, naše způsoby hodnocení rozšířit a změnit. Především si musíme objasnit, co je to hřích a co je to svatost. Musí nám to být jasné a až potom můžeme něco pochopit z toho, v čem spočívá Mariina svatost. Navenek nehřešit totiž ještě není svatost. To by nemohl být svatý Petr apoštol, ani Maria Magdalena. To by nemohl být svatý nikdo, protože všichni jsme hříšníci, všichni zhřešili. Když se budu snažit žít bez hříchu, když budu dokonalý, ještě nebudu svatý. Ježíš to říká: "Buďte dokonalí, jako je dokonalý Váš Otec, který je na nebesích". A jaký je Otec na nebesích? V čem spočívá jeho dokonalost? V tom, že je bez hříchu? Jenom? To by bylo málo. On nemůže hřešit! Proti komu? Boží svatost a dokonalost spočívá v něčem jiném: v lásce.
Člověk proto musí mít i ctnosti. Musí se řídit i evangelijními radami. Nestačí jenom nekonat zlo, a v tomto zachovávat přikázání, ale konat dobro. Konat něco navíc. Nekonat zlo se dá přikázat. Ale konat dobro je těžko přikázat. To se ani nedá. A ani by to nebylo pravé. To se dá jenom doporučit, jenom ukázat. Dobro a láska má jenom tehdy hodnotu, jestli se koná svobodně, tedy vědomě a dobrovolně. To by už naše svobodná vůle neměla vlastní prostor k tomu, aby si získala zásluhy.
V tom je rozdíl od situace, když církev se starala o chudé a nemocné a když se o ně stará dnešní společnost. Členové církve to dělali z lásky, protože v nich viděli trpícího Krista. Dnes to dělá společnost, ale za peníze, protože to někdo přikáže, protože je to potřebné. Vidí v nich často jenom zdroj zisku a výdělku. Je to ekonomické podnikání.
Maria byla tedy také jako první lidé stvořena dokonalá, bez hříchu. Bůh opět v tomto směru v určitém smyslu "riskoval", protože dával člověku přirozenou dokonalost (bezhříšné početí) a současně také svobodnou vůli. Riskoval, že člověk opět se mu bude cítit na roveň a odmítne ho poslouchat. Ani ne tak odmítne ho poslouchat, protože k tomu má Bůh prostředky, aby člověka přinutil ho poslouchat, ale odmítne ho milovat, co se nedá přikázat. Bůh něco přikazuje, ale pak i o něco prosí. Prosí o lásku. A Bůh z lásky k nám toto "riziko" podstoupil. A Maria ho nezklamala.
Mariina další zásluha je v tom, že zůstala přirozeně a svobodně pokorná a ponížená služebnice Páně. Maria k své bezhříšnosti přidala lásku a tím se stala svatou. A tak Bůh ji pak mohl použít k největšímu dílu, dílu vtělení, čímž otevřela cestu k našemu vykoupení. Protože Bůh, který je bezhříšný, se mohl vtělit jenom do bezhříšného. Svaté svatým, říká kněz v liturgii svatého Jana Zlatoústého před přijímáním Těla Krvi Páně. Svaté a dokonalé se mohlo vtělit jenom do svatého a bezhříšného.
Cesta k svatosti však není nějak jednoduchá a přímočará. I na ní můžeme narazit a zbloudit. Velké riziko lidi přirozeně "dokonalých" je pýcha. V tom zhřešili první lidé a v tom hřeší i dnes mnozí katolíci, křesťané, že se považují za lepších, než jsou druzí. To je největší pokušení a tomu pokušení podlehli první lidé, kteří byli skutečně "dokonalí". Pýcha a povyšování se je tedy největší hřích a překážkou k pravé svatosti. To si musíme dokonale vštěpit do mysli a do srdce. Tam je ďábel nejlstivější, tam zlý duch dostihuje největších úspěchů. Dávejme si více pozor před lidmi, kteří nás chválí, jak před těma, kteří nás kritizují. A víme, že opak je pravdou. Raději vyhledáváme lidi, co nás chválí, a ne ty, co nás kritizují. Pravý svatý je ten, kdo se chová stejně k těm, co ho chválí, i k těm, co ho kritizují, případně až haní.
Je to naše úloha, náš úkol, abychom se stali svatými. Říká to sám Ježíš: buďte dokonalí jako dokonalý váš Otec jenž je na nebesích. Čteme životopisy svatých. Na nich nejlépe porozumíme, kdo je skutečně svatý, co to znamená být svatým. Především životopisy současných svatých, kteří jsou nám blízko tak mentalitou jako i podmínkami, ve kterých svou svatost realizovali. Například velmi populární jsou světci matka Teresa nebo pater Pio a mnoho dalších.
Svatost to nemusí být jenom svatost kláštera a modlitby. Svatost, to je i - a má být především - svatost každodenního života s jeho bojem o pravou víru. "Vždyť jste v boji proti hříchu ještě nekladli odpor až do krve." To je napsáno v listě Židům. Dále tam stojí: "Nebeský otec chce pro nás to nejlepší, abychom se stali účastnými jeho svatosti" (Žid 12, 10). To je pro člověka skutečně to nejlepší. Nic lepšího na světě nemá! A proto stojí za nejvyšší námahu! Stojí za to, abychom tomu věnovali celý život. A pak už i my budeme moct říct se svatým Pavlem. "Žít pro mě znamená Kristus a zemřít je pro mě ziskem". Smrtí jenom získám to, oč se usilují celý život. Tam to bude zpečetěno.
Každý člověk má nějaké touhy: touhu po bohatství, po slávě, po nějaké osobě, po kariéře, ale i po pokoji a klidu, po uspořádané a dobré rodině, po vědomostech a poznání. To všechno jsou touhy, na kterých uskutečnění vynaložíme nesmírnou námahu a nakonec nestojí za moc, protože pominou. Nebudou trvat navždy. Všechno jednou pomine. Nepomine jediná věc, a to svatost. Vzbuzujme, pěstujme v sobě touhu po svatosti. Možná ne po té, jako se nám někdy představuje, ale po té pravé, Mariině svatosti, mariánské svatosti.
Svět nám nadbíhá a slibuje - a částečně i plní - že se nám bude bez námahy dobře dařit, všichni se nám budou klanět a nás oslavovat... Největšími hvězdami médií nejsou lidi jednoduší, ctnostní, ale lidé, kteří rychle zbohatli, získali velikou slávu...
Toto si vždycky velmi jasně uvědomovali i světci. To si dobře uvědomil i náš blažený biskup Pavel Peter Gojdič, který říkal těm, kdo ho chtěli přimět, aby zradil svou víru: "Je mi už 62 let a obětují celý majetek a rezidenci, ale svou víru za nijakých okolností nezradím, protože chci, aby má duše byla spasena".
No nejvíce uvažujme nad svatostí té, která je celá svatá, ke které se dnes tady utíkáme, ve které není ani nejmenší skvrny hříchu, a přesto zůstala ponížená a v službě, a často v modlitbě opakujme její slova: "Jsem, služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova" (Lk 1,38).