Jen to, co sahá do věčnosti, má cenu

17.08.2019

Jedna věc, na které se obecně shodne většina lidí, je přesvědčení, že jen v tom má smysl se angažovat, co (rychle) nepomine. Ale pak něco jiného je praxe. Pro lakomého člověka nebo pro boháče mají smysl peníze, a to velké množství, podle možností co nejvíc peněz, případně majetku. Jiní zase baží po jiných požitcích: a to fyzických, ale i duchovních, po poctách, oceněních, slávě, moci, vlivu... Přece si ale nejednou v takzvaných "slabých chvilkách" kladou otázku: existuje tu na světě něco skutečně trvalého? A ani nejsou velmi překvapení, když slyší kladnou odpověď: hlasité Ano. Ale hned i nenápadné a tiché vysvětlení drobnými písmeny: k trvalému štěstí se dá dospět jen prostřednictvím přijetí (dočasného) utrpení, přes bolest a nakonec smrt. To je náš nevyhnutelný osud, tak to bylo od počátku a tak to i vždycky bude. Evangelium o tom jasně říká:"... kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho" (Mt 10,39). K tomu, aby to člověk přijal, potřebuje mít nadpřirozený postoj, který ho pak dovede k osobnímu Bohu. Nadpřirozený postoj spočívá v dobrovolném a radostném přijetí všeho, co mu způsobuje nepříjemnosti a těžkosti. Mylně se někteří domnívají, že se dá bezbolestně proplout životem. Nedá se. Jsou i takoví, kteří chtějí sloužit dvěma pánům. Teď zlému duchu, a pak se obrátí, budou dělat pokání... To všechno je typické individualistické myšlení, které je masově rozšířené v tomto století (nebo staletích) a dnešní kultura je tím plná. Neuvědomuje si (až na výjimky), že člověk nemůže žít sám, že potřebuje kontakty s druhými, spolupracovat, společensky žít. Je vždycky a nevyhnutelně přitahován, ovlivňován, usměrňován... jinými lidmi, jejich názory, jejich potřebami. Bez nich je život prázdný. Ale i on je potřebný pro druhé. Je to analogické s vzájemným gravitačním působením všech hmotných těles jedněch na druhé. 

Monitor: roč. XVII., č. 11; 31. 5. 2020