Věčné zákony

16.09.2019

Stále se nám může vracet otázka, jestli o to, o co se žádalo před tisíci lety, se má (a může) žádat i dnes, jestli je to ještě platné, nebo jsme už dál ve svých požadavcích, ale i znalostech a poznání či schopnostech. Bylo by to proti podstatě Boha, kdyby o něco jiného žádal před tisíci lety, o něco jiného před pěti sty lety a ještě o něco jiného dnes. Takový Bůh by ztratil hodnověrnost. A ty požadavky by nejen počtem, ale i obsahově stále snižoval. Něco jiného je však jednání, o kterém čteme v Písmu (Gen 18,22-33), kde Abrahám vyjednává ne o obsahu, ale o kvantitativních podmínkách, za kterých Bůh odpustí celé obci. Bůh tam projevuje milosrdenství na přímluvu Abraháma, že nezničí Sodomu ani, dokonce, jen kvůli deseti spravedlivým. I dnes se nám může někdy zdát, že Bůh zlevňuje nejen kvantitativně, ale i kvalitativně. A to je omyl. S tím se nikde ve Svatém Písmu nesetkáme. Právě naopak. Ježíšovo upozornění, že "Nebe a země pominou, ale má slova nepominou" (Mk 13,30), se v něm na různých místech několikrát opakuje. A slovo, které se vícekrát opakuje, má zdůrazněný význam, který máme mít stále na paměti. Ještě ne moc dávné povinné memorování marxistických filozofických pouček zanechalo neblahé stopy nejen na jednotlivcích, ale často i na celospolečenském chápání některých sociálních i duchovních jevů. Jedním z nich byl i tzv. zákon dialektiky přechodu kvantity v kvalitu a naopak. To, možná, platí v přírodě, ale v duchovním životě to nemůže platit, protože ten se řídí jinými zákony, a to zákony věčnými. Musíme konstatovat, že mnohé světské zákony vývoje či rozvoje, platné pro hmotu a přírodu, nejsou (a nemohou platit) pro ducha, pro duchovní život člověka. To by bylo popření stvoření a popření věčného života. Vždyť kdo by pak omezil ten "vývoj bez konce"? Kde by to skončilo? Nebo by to bylo bez konce?