Pedagogika víry
Jednou z nejdůležitějších složek cesty k víře je výchova, je vztah rodičů, vychovatelů ale i kněží a ostatních věřících (například nějakého společenství) k mladému člověku (ale i staršímu), to, jak se mu předkládá víra, co ona znamená a jakou má mít úlohu v jeho životě.
Je to komplexní záležitost, která se nedá plně objasnit na malém prostoru. Přece však je dobré zdůraznit jeden často opomíjený aspekt představování a praktikování víry. Tím jsou přikázání a rozmanité obmezování, přítomné v křesťanském životě. Někdy se to chápe - žel nesprávně - jakoby zdržováním se ode všeho zlého - co je samozřejmě potřebné a důležité - jsme už splnili vše, co je potřebné, abychom dosáhli nebe. A tím křesťanství není moc přitažlivé, působí pasivním dojmem.
Učitelé duchovního života nás ale učí, že se máme vyhýbat pokušení, protože když se do něj dostaneme, nemáme prakticky šanci. Ježíš v Otčenáši nás neučí prosit, abychom v pokušení vytrvali, ale učí nás prosit o to, abychom se do nich vůbec nedostali. Ježíš, který je Bohem, v pokušení na poušti obstál. Ale Petr neobstál. Svoje úsilí tedy máme obrátit od bojování proti pokušením (kterým lehkomyslně jdeme vstříc), k vyhýbání se jim tím, že se zaměříme na pozitivní aktivity. Toto odvrácení se od nesprávně zaměřeného úsilí je jedním z nejhlubších zákonů našeho duchovního ale i psychického života.
Chránění se zlého, chránění se přestupování zákona a přikázání je jen jednou - i když důležitou - stránkou křesťanského života. Ona ale neoddělitelně souvisí s druhou stránkou života, a to pozitivním plněním přikázání lásky k bližním a vlastně jen v souvislosti s ní je někdo schopen se zdržet všeho zlého. Bez lásky, tedy pozitivního přístupu k Bohu a k druhým, člověk vždycky selže. Tyto dvě stránky se nesmí oddělovat.
A v tom je slabost našeho křesťanství. Ono je často - mírně řečeno - maloměšťácké. Myslíme si, že když budeme navenek vypadat dobře, když nám nikdo nebude moct nic negativního vyčítat, že už půjdeme rovnou do nebe. Ale v skutečnosti takový život ani není možný. Vysvětluje to mistrovsky svatý Augustin ve svém spisu De Spiritu et littera. Poukazuje na to, že nemůžeme zůstat křesťany jen v důsledku pravdivého učení, jen v důsledku pravdy bez lásky. Mohu se stát a zůstat křesťanem jen tehdy, když neodolatelná přitažlivost hříchu je překonána ještě větší radostí a potěšením lásky.
Když jen bojujeme s hříchem, ten obsadí pak všechny naše síly, a zatím, co my bojujeme proti něčemu, proti čemu nemáme naději, protože bez lásky nemáme šanci, hřích nás dříve nebo později pohltí, utíká nám možnost milovat, to znamená obětovat se, sloužit, tvořit.
Víra to není soubor pouček. Je to život, je to vztah. A ve vztahu se mluví, se komunikuje. A komunikuje se tím, vztah se vždycky navazuje tím, že se klade otázka, prosbou. (I ateista se může modlit otázkou: Bože, jestli jsi, zjev se!) Vždycky se něco ve vztahu - aby byl živý a čerstvý - vyměňuje, proudí, a aby se mohlo vyměnit, musí se dozvídat, ptát, chtít pochopit, co ten druhý myslí, cítí... A tak základní v každém vztahu, tedy ve vztahu k Bohu (modlitba, prosba...) ale i k bližnímu je otázka, zájem o něj, tedy srdce. Zjednodušeně můžeme říct, že láska se projevuje otázkou, zájmem. Protože tam, kde je správná otázka, je už i polovina odpovědi. Proto vychovatel, rodič musí se usilovat navazovat vztah s dětmi, žáky... musí mít tam nejdřív srdce, ptát se, dovídat, mít o ně zájem, až pak může i učit a něco podstatného o víře naučit.
+ Ladislav