Neděle marnotratného syna

Mnozí znalci Písma - a nejen oni - jsou toho názoru, že tato část evangelia by se neměla nazývat o Marnotratném synovi, ale o milosrdném otci. Důležitý a nový je tady aspekt otce a ne aspekt marnotratného syna. Takovým synem je prakticky každý z nás: ve větších nebo menších věcech. A víme, že potřebujeme milosrdného Otce. To je novinka, to je to, na co často zapomínáme. Jinak nemáme šanci. Kdyby Bůh byl jenom objektivní a spravedlivý soudce, tak bychom se ho museli bát, jako se bojíme, když jdeme na nějakou zkoušku, že neuspějeme. 

No my nejdeme na zkoušku a ani v pravém smyslu slova na soud (na soud jak je soud na zemi). To je jiný soud. Tam se nesoudí podle libovůle, ale jenom s nekonečnou moudrostí a neomylnou konstatuje, co si kdo zaslouží. U Boha platí jenom láska. Jak říká svatý Jan od Kříže: "Na posledním soudu budeme souzeni z lásky": jak jsme milovali, ne co jsme konali, jaké máme zásluhy. To je důležité! Protože Bůh je láska, dostane se k němu jenom ten, kdo je mu podobný, tedy, kdo miluje. Nic jiného tady nemá ceny. A láska není cit, nejsou mnohá slova, ani nějaké "magické" obřady, ale skutek. A Matka Tereza dodává, že je velmi důležité uvědomit si, že k tomu, aby láska byla pravá, musí nás bolet. (MADRE TERESA, La gioia di amare, Oscar Mondadori 1997, s. 8) Je to hluboce evangelijní myšlenka, protože nejvyšší láska je Ježíš, Boží Syn, Druhá Božská osoba na kříži za nás.
Ježíš říká o ženě, kající hříšníci, která mu svými slzami umývala nohy: "Komu se odpouští málo, málo miluje" (Lk 7, 47). No milovat můžeme jenom na tomto světě, získávat "zásluhy" a zasloužit si věčný život můžeme jenom tady. To je smyslem našeho života. Na druhém světě se to jenom konstatuje, v jakém stavu jsme se tam dostali. Tam už napravit nemůžeme nic, tam si můžeme v očistci jenom odpykat to, za co jsme nedali zadostiučinění na tomto světě. No v mnohém můžeme pomáhat zemřelým i svými modlitbami, obětováním liturgii. Na druhé straně si nesmíme myslet, že ty zásluhy si získáváme výlučně svými sílami a jak je dnes módné říkat: "nezávisle". Já od nikoho nezávisím, všechno si zaopatřím sám. Nikoho nepotřebuji - ani Boha. Od takového "nezávislého" křesťanstva vede přímá cesta k popírání Boha a k ateizmu.
Naše zásluhy totiž spočívají jedině v zásluhách Ježíše Krista. A my se k nim máme jenom připojit - z nich čerpat. "Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete nic dělat" (Jan 15, 5). Takto získáváme nehynoucí a nejvyšší možné zásluhy. Všechny ostatní zásluhy jsou jenom prázdným vychloubáním se sebou samým a nemají žádnou cenu.
My však nejsme dokonalí. Kromě zásluh Ježíše Krista máme i své hříchy. Co s nimi? "Co se týká některých lehkých hřích - říká svatý Řehoř Veliký - je třeba věřit, že před posledním soudem je očistný oheň; vždyť ten, kdo je Pravda, říká, že jestliže se někdo rouhá Duchu Svatému, nebude mu odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucím (Mt 12,31). Z toho tvrzení evangelia vyplývá, že jisté viny mohou být odpuštěny v tomto věku, ale jiné v budoucím věku". (KKC 1031) Církev již od prvních dob uctívala památku zemřelých, přimlouvala se za ně a přinášela zvláště eucharistikou oběť, aby očištěni, mohli dosáhnout blaženého patření na Boha. (KKC 1032)
Uznat své hříchy je vždy spojeno s určitou pokorou a poníženosti. Pokořuje a ponižuje nás to, když si musíme uznat své hříchy a pochybení. "Z pokory vyzařuje vždycky velikost a sláva Boží. Skrze pokoru rosteme v lásce. Pokora je počátkem každé svatosti." (M. Teresa, Ibid, s. 27). Tedy bez pokory nemůžeme být svatí. "Bůh se staví proti pyšným" říká svatý Petr ve svém listě, "ale dává milost pokorným". (1 Petr 5, 5). Vyzývá nás: "Poslouchejte své duchovní představené. Opásejte se všichni ve vzájemném styku pokorou". Pýcha je největším nebezpečenstvím pro každého, i když si to ani nemusí uvědomovat. Pyšný není jenom ten, kdo si zakládá na tom, že má nejdražší auto, že postavil velikou vilu, dům, že má hezké šaty... Nebezpečnější je duchovní pýcha, která se pokládá za lepších než jsou ostatní a je posuzuje. Posuzování a kritika je vždycky projevem nadřazenosti, že já jsme lepší, schopnější a moudřejší. Protože kritizovat může jenom ten, kdo se pokládá za lepšího než ten koho kritizuje. I když v uměleckém světě jsou teoretici, kteří znají teorii a praktici, kteří tvoří, v duchovním životě by měli být teoretici současně i praktiky. Když někoho kritizuji, že lže, sám musím vždycky mluvit pravdu. Ale nejednou se stává, že dobře víme, co má dělat druhý, kritizujeme ho za to, ale sami se tím neřídíme.
Načrtává se nám tady program pro blížící se období Velkého půstu. Cvičit se v pokoře a odstraňovat pokušení posuzování druhých. To je víc, než jenom si dávat pozor na půsty, abychom nejedli maso, nejedli jiné zakázané pokrmy. To je třeba také dodržovat, ale je to jenom část a také ne nejdůležitější. Izaiáš píše. "Zdalipak půst, který si přeji, není toto: rozevřít okovy svévůle, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší?" (Iz 58, 6 - 7). Důležitým, nejdůležitějším prvkem našeho půstu je vždycky láska. Nemá to být vystavování se a vychloubání se před druhými.
Málokdo z nás, co se nacházíme teď tady v chrámě, se asi nachází ve stavu marnotratného syna. To, že jsme tady, ukazuje, že buď to už máme za sebou, nebo nám to zatím nehrozí. Možno ale máme někoho v rodině, co se tak chová, jak se choval tenhle syn předtím, než se navrátil a prosíme, aby se obrátil. Více se nás však může týkat postoj staršího bratra. Na toho zaměřme svou pozornost a ptejme se, zdali se nám nikdy nestalo, abychom se chovali jemu podobně. Zdali se nepohoršujeme nad tím, že je Bůh milosrdný, že je někdy i některý člověk je milosrdný více, než by bylo - podle našich slov - únosné. Tenhle postoj nejvíce hrozí křesťanům bez výjimky: Myslet si, že jsme lepší než je druhý a dát to nějak najevo. Kategorie lepší a horší se do nebe nehodí. Lepší má být i první - aspoň tam, kde nevládne žádná korupce, lidské ohledy, známosti... by tomu tak mělo být, a to je i naše naděje, když se tady v tomto smyslu zklameme. Ale není tomu tak. Tam je úplně někdo jiný lepší, než tady na zemi. Lepší je tam ten, kdo tím lepším ani nechce být, kdo se netlačí dopředu, ale chce být vždycky vzadu a slouží.
Možná i v tomto podobenství byl otec přísný, náročný a syn se chtěl této přísnosti zbavit. Chtěl si volně a nenáročně žít. No otec kromě přísnosti, byl i spravedlivý, dal synovi, co mu patřilo a především, co bylo nejdůležitější: byl kromě spravedlnosti i laskavý, svého syna miloval. Krátkodobá přísnost (ne přehnaná, ale rozumná) dá dítěti do vínka nejen dobrou východiskovou pozici pro život na světě, ale ulehčí mu i zachovávání Božích přikázání, dá mu sílu odolávat pokušení a vstup do věčného života. Kdo vyrůstá v takové rodině, kdo má takového otce, má být Bohu nesmírně vděčen, má poklad. O matce se v podobenství nemluví, protože toto podobenství se netýká lidské rodiny, ani výchovy v rodině jako takové, ale vztahu Nebeského Otce a nás lidi, jeho stvoření. On je ale pro nás i nejvyšším vzorem toho jak žít v lidské rodině, odkud čerpat světlo, sílu a milost pro skutečně lidský a současně nadpřirozený život. Marie - Matka Boží nám to ve vztahu se svým Synem Ježíšem v plnosti ukazuje.

Zpět