Heslo rovnosti

 Uběhlo neuvěřitelných třicet let od pádu vlády komunistické ideologie a s ní nerozlučně spojeného totalitarizmu. Když se zpětně nad tím zamýšlím, je pro mne záhadou, čím si toto učení a tato praxe mohla podmanit (a, žel, dodnes ještě někde podmaňuje) takové masy lidí celého světa. Asi nebudu daleko do pravdy, když budu předpokládat, že jedním z lákadel, na která se dali nachytat mnozí lidé, je heslo rovnosti a s ní spojené (jakoby ztotožněné) spravedlnosti. Praxe těchto společenských proudů ale v dějinách jasně ukázala na nerealizovatelnost spravedlnosti jen na rovnosti dosažené násilím. Protože lidská přirozenost se úporně brání nepřirozené rovnosti, dává vždycky přednost rozmanitosti a odlišnosti. Takto chápaná rovnost totiž vede k uniformitě, ke stírání rozmanitosti a odlišnosti, k nudě života a k ubíjení tvořivosti a vlastní iniciativy, tedy je nepřítelem pravého pokroku. Leninovo heslo "každému podle jeho potřeby" znělo (a pro mnohé i zní) vrcholně spravedlivě, ale není. Zaměřuje se jen na materiální potřeby. Ale člověk není jen hmota, ale má i duši. Toto heslo pak v konečném důsledku vede buď k pasivitě, nebo až k diktatuře. V každém případě, při umělé aplikaci hesla rovnosti společnost umírá nejen ekonomicky, ale i duchovně... Měřítkem lidské hodnoty a rovnosti proto nemohou být jen materiální hodnoty. Ježíš v evangeliu nikdy nemluví o tom, že materiálně všichni si budou rovní, on mluví o vzájemné lásce, o vzájemné spolupráci. "Neboť každému, kdo má, bude dáno a bude mít nadbytek. Kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má" (Mt 25,29). Poukazuje na to, že i člověk má přispět k tomu, aby něco měl. A dostane od Boha ten, kdo se i sám snaží, a nemyslí jen na sebe. A kdo se nesnaží a myslí jen na sebe, ten přijde i o to, co má. To je Boží, a ne populistická spravedlnost. Ne každému vyhovuje, to je pochopitelné. 

Monitor: roč. XVI., č. 23; 1. 12. 2019