5. neděle postní
(Mt 10, 32b-45)
Dnešní čtení z evangelia obsahuje třetí oznámení o utrpení, smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Oznamuje to vždycky on sám. Bere si zase stranou svých Dvanáct, aby jim to důvěrně řekl. Ježíš si je od okamžiku, kdy je na hoře povolal (3, 13), často brával stranou. Oznamuje jim podrobný souhrn toho, co se má stát. Ježíšova řeč už nemůže být jasnější a otevřenější. Je to zásadní a vážná věc. Měla jeho učedníky ohromit, vzít jim až dech a vzbudit lítost. Ale oni byli zaujati svými malichernými problémy: Kdo bude v jeho slávě sedět na pravici a kdo na levici. Reakce učedníků na třetí předpověď utrpení je horší než všechny předchozí.
Přece však můžeme zjistit v této otázce i něco pozitivního. Ti dva, co se k němu přiblížili, tedy Jakub a Jan, už neodmítají jeho utrpení. Spíše ho nějak přeskakují jako cosi zřejmé, nereflektují to příliš, nerozebírají. Jako Ježíš, i oni hledí v naději spíše na slávu, která následuje. Jde jim o to, co bude následovat, kdy Syn člověka bude korunován ve slávě a bude mít moc u Boha. Nežádají už žádná privilegia na zemi, chtějí být první v nebi. Tam chtějí sedět, vedle oslaveného Ježíše, jeden po jeho pravici a druhý po jeho levici.
Jenže to není tak jednoduché, jak se jim to zdá. Nemohou to dostat jenom za to, že oni se s Ježíšem znají a on jim to zabezpečí. Musí si to zasloužit. V nebi neplatí protekce, známosti. Tam platí objektivní hodnocení. Proto se jich ptá: "Můžete pít kalich, který já piji, nebo dát se ponořit v křest, ve který já budu ponořen?" Je to obrazné řečení toho, že budou muset i oni trpět jako on, když chtějí dosáhnout toho, aby seděli po jeho pravici a levici.
Ostatních deset, když to slyšeli, rozmrzeli se na Jakuba a Jana, protože i jim záleželo na tom, kdo kde bude sedět u Ježíše. Ježíš jich proto musel poučit, jak žít na této zemi, abychom se dostali tam, do nebe. Je třeba se vzdát pozemského smýšlení, soustředit se jenom na něj, na jeho osobu, napodobovat jej, nesmýšlet jako lidi. Ježíš důrazně potvrzuje odlišnost způsobu jednání jeho učedníka od jednání světa: má přijímat malé (9, 37), stát se ponížený a služebníkem, (9,33-36), praktikovat absolutní věrnost v manželství (10,9-12), žit v chudobě (10,17-27). To jsou odlišné hodnoty a preference, než jaké uctívá svět. Ale jenom když si i my dáme tyto hodnoty jako hlavní, jenom tehdy budeme moct být přijati do nebeského království.
Z evangelia vyplývá jedna zajímavá informace: Ježíš nepopírá, že by v nebi nebyla žádná hierarchie, jak o tom říkají dva apoštolové, že by tam všichni a zásadně měli být rovni. I on sám říká v jiné souvislosti, že "kdyby někdo zrušil jedno z těchto přikázání - a třebas i to nejmenší - a tak učil lidi, bude v nebeském království nejmenší" (Mt 5, 19) Čili by měli být v nebeském království větší a menší. Podobně říká, že "budou (mnozí) poslední prvními a první posledními" (Mt 20 16). Chce tím říct, že "první", totiž tady na zemi, budou "poslední" v nebi. Ale i ti "poslední" budou v nebi? Asi ano. Čili existují podle Bible vyšší a nižší místa v nebeském království? Nebo pod tím pojmem "nebe" se myslí vůbec záhrobní život, kam patří i zatraceni a zatraceni jsou těmi "posledními"? To se nezdá. To z tohoto kontextu, z této souvislosti nevyplývá. Rozhodující se pro nás může zdát fakt být v nebeském království, žít v nebeské blaženosti. Na jakém stupni se tam žije, to se nám nezdá rozhodující, protože tam už nikdo nemůže trpět, ani cítit nedostatek. To si myslíme my. Ale je tady ještě očistec, který také je třeba vzít do úvahy.
Bezesporu podle tradice Církve existuje hierarchie andělů. Tedy by mohl (měl) existovat i rozdíl mezi jedním blaženým a druhým. Člověk, který celý život trpěl a toto utrpení trpělivě snášel by měl - aspoň podle našich kriterii spravedlnosti - dosáhnout vyšší úroveň blaženosti než ten, který lehkomyslně všechno zničil a nakonec se sice vyzpovídal, litoval své hříchy, vykonal pokání, ale i tak jeho obrácení nebylo úplně dokonalé, se vším upřímné a hluboké. Nemůžeme říct, že by byl zatracen, ale jeho blaženost v nebi by byla trochu nižší (pokud o tom je možné mluvit), než nějakého člověk vyhlášeného i na zemi za světce, který dobrovolně obětoval svůj život za bratry.
Oč se tedy máme usilovat v našem životě? O svatost, především o ní, jak nám to přikazuje i sám náš Spasitel.A v čem ta svatost spočívá? Na prvním místě v plnění Boží vůle. A Boží vůle v čem spočívá? Milovat Boha z celého srdce, z celé duše a ze všech sil a bližního jako sebe samého. Stačí to? Obecně ano, ale konkrétně ne vždycky. Je tady ještě příkaz vzájemné lásky mezi jeho učedníky. Jen ten se může nazývat jeho učedníkem, kdo miluje. Miluje nejen své blízké, tedy lidi, kteří také jsou zasaženi Kristovou milosti a přijali ji za svou, ale miluje i ostatní, co k nim nepatří.
Která z těchto lásek je snazší? Zdálo by se, že láska ke svým lidem. Ale asi tomu tak není. Ježíš by jinak nedával ještě zvláštní, své přikázání, abychom se navzájem milovali. Musíme uznat, že žít s někým den po dni je těžší, než vidět se jenom z času na čas. Vidíme na něm více chyb, vidíme ho více zblízka. Začíná se uplatňovat i odpudivá sila, která začíná působit, když se lidi načas dostanou k sobě příliš blízko. A právě tu silu je třeba překonat, aby se lidé přiblížili. A to vyžaduje někdy opravdové, i když často neviditelné, hrdinství až mučednictví. Platí to především o manželích, kteří se mají stát jedním tělem a jednou duší. A to nemohou jinak než překonáním určité odpudivé sily, projevující se po nějaké době spolužití. Až když ji překonají, začnou se milovat skutečně nadpřirozenou láskou. Ale i jiná společenství mohou pociťovat nějakou krizi a potřebují to překonat. Dá se to jenom s pomocí Boží. Jenom Bůh, Boží láska, láska založena na Boží milosti to může dokázat.
Láska k těm, kteří na naši lásku neodpovídají, nebo odpovídají, ale až velmi následně, je z určitého pohledu lehčí, protože není tak blízko, není tady každý den. Prostorově a časově je vzdálená, co je někdy nevýhoda, ale často i výhoda.
Vraťme se k našemu textu, k tomu ohromujícímu oznámení o Ježíšově utrpení. "Očekávali bychom od apoštolů aspoň minimální pochopení. Ale Ježíš jako by vůbec nic neřekl. Ti dva z nich, které má Ježíš nesmírně rád, místo, aby ho poslouchali s konali jeho vůli, chtějí, aby on konal jejich! To je úplné převrácení základního vztahu víry!" Jak často se to v dějinách opakovalo a ještě bude opakovat.
Člověk je touha. Stále mu něco chybí, stále po něčem touží, něco hledá, je nespokojen. Ukazuje se tady rozhodující střet mezi tím, po čem touží Bůh a mezi tím, po čem tuží člověk. Jak rozdílné jsou to touhy. Postupně se mají spojovat, postupně lidská touha má přecházet, měnit se na božskou. To je svatost v pravém smyslu slova.
Ježíš uzavírá své vyučování s úmyslem přivést nás k uznání naší slepoty. Sdělil nám svou diagnózu: jste slepí. Čeká, že mu dovolíme, aby nás uzdravil.
Duchovní nemoc se nedá léčit bez duchovní spolupráce nemocného. Slepota duchovní se dá léčit jenom tehdy, když slepý objeví a uzná, že nic nevidí, když objeví, že existují krásy, pravda, duchovní bohatství, které on nevidí. Slepý musí tušit (milost to je vždycky nějaký druh "tušení"), že existují a chce je vidět. Proto prosí, jako prosil slepec u Jericha . "Mistře, ať vidím". A Ježíš vždycky jeho prosbu, každou pokornou a upřímnou prosbu - kéž takou byla i naše - splní.