uk-Pastýřský list - Pascha 2009
"A já až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě!" (Jan 12, 32)
Tato Ježíšova slova osvobozují. My všichni jsme totiž pod vlivem gravitační (přitažlivé) síly, která nás poutá k zemi, poutá nás ke krátkodobým zemským zájmům, radostem a touhám. Na druhé straně ale každý člověk toto podvědomě cítí jako pouto, kterého se chce zbavit. Člověk by chtěl létat, vznášet se nade vším, mít přehled a vhled do skutečnosti, která mu takto, když je připoután k zemi, uniká. Touha po poznání je jednou z nejsilnějších lidských tužeb. A toto poznání může dát jenom ten, který je vyvýšen nad zemí, od kterého všechno poznání pochází.
Ježíš se svou smrtí a vzkříšením od zemské přitažlivosti osvobodil. Jenom On může trvale lidi přitahovat. Lidi může přitahovat jen ten, kdo je vyvýšen nad zemí, koho už země neváže.
Ježíš nás přitahuje, protože převyšuje jakéhokoli člověka, který žil a bude žít na zemi. "Žádný člověk nikdy tak nemluvil" (Jan 7,46), odpovídají ti, který slyšeli Ježíše mluvit a dávají o tom zprávu farizejům. Farizejové ale nemají zájem o to, co Ježíš říká, podezírají ho z nekalých činností, prostě jim vadí. Cítí v něm konkurenci, cítí v něm nevyslovenou výčitku vůči jejich chování, cítí se ohroženi. Nezamýšlejí se nad tím, zda nemá pravdu, ale chtějí ho hned odstranit, aby jim nepřekážel v jejich zájmech.
Ukřižování a dobrovolná smrt je vyjádřením nejvyššího poznání Ježíše. Je to poznání Otce. "Nikdo nezná Otce jenom Syn a ten, komu to Syn chce zjevit". A poznání Otce je možné jenom přes kříž, přes vyvýšení nad zemí. "Až povýšíte Syna člověka, tehdy poznáte, že jsme to já a že sám ze sebe nic nevykonám, ale tak mluvím, jak mě naučil Otec" (Jan 8, 28), říká Ježíš a na jiném místě: "Dal jsem jim poznat tvé jméno (Otče)..." (Jan 17, 26).
Můžeme se odpoutat od země a být přitahování Ježíšem jenom tehdy, když stavíme na skále, na pevných základech, na Božím slově. Jenom od nich se můžeme odrazit vzhůru. Nepevné základy nás příliš připoutávají k zemi. Způsobují, že se do ní příliš boříme a brání nám v pohybu.
Odolávejme vábením světa stavět na měkkých dočasných hodnotách, které pomíjejí. Odpoutávejme se od světa skutky sebezapření a oběti. Přijímejme s radostí utrpení, které má sílu osvobodit člověka. Protože jenom svobodný člověk je schopen být přitahován stále více ke Kristu.
Co nás dnes přitahuje nejvíc? Jsou to lákadla, která na nás útočí ze všech stran, vnucují se nám, podbízejí se nám. Už samotná lidská zkušenost a moudrost však říká, že dobro se nevnucuje, že je skromné, že se šíří potichu ale bez ustání. Proto to, co se nám příliš podbízí, vnucuje, musíme dobře zkoumat, abychom nepadli do pasti. Učení evangelia proniká do nás pomalu, musí růst, zapouštět kořeny, vyžaduje stálé živiny a vláhu. Až tehdy je naše křesťanství pevné, když odolá zkouškám bouří, větru a dešti. Až když pochopíme význam kříže, význam oběti a utrpení, můžeme říct, že křesťanství v nás zapustilo kořeny, že naše křesťanství je dospělé.
Ať Zmrtvýchvstalý Ježíš nás stále táhne za sebou do nebe. Nechme se ním poučovat, ním vést, ním okouzlit. Jenom tak bude naše spása zaručena: On nezklame ty, kteří do něj vkládají důvěru. Je to nejjistější vklad našeho života. On byl vyzdvižen na kříží a pak po vzkříšení vystoupil do nebe, aby nás tam také jednou přitáhl.
S pozdravem Christos Voskres! všechny žehná a požehnané svátky přeje
+ Ladislav, biskup - apoštolský exarcha