uk-Slovo biskupa /9

V každé události dějin spásy třeba hledat dvě roviny: jednu objektivní a jednu subjektivní, které spolu souvisí, ovlivňují se, ale je třeba i jasně odlišovat. Objektivní představuje to, co se skutečně odehrálo, proč se odehrálo a za jakých okolností se odehrálo. To se studuje, píšou se o tom vědecké práce... Ale nevyhnutně se s tím nemusí spojovat i subjektivní víra. Subjektivní rovina vždy zasahuje osobnost jednotlivého člověka a nutí ho (většinou svobodně) zaujmout vlastní postoj: uznávám to, věřím tomu, něco to pro mne znamená, budu si z toho brát poučení, budu se tím řídit, ovlivní to můj celý život... Takto se to může stupňovat. Nabízí se celá skoro nevyčerpatelná paleta možností, jaký postoj k událostem dějin spásy zaujmeme. Od čeho závisí, pro kterou se z nich rozhodnu, anebo kterou si z nich vyberu?

Vždy tam rozhodující úlohu hraje svoboda člověka. Jenže - a na to často zapomínáme - svou svobodu můžeme též svobodně a vědomě omezovat, či ztrácet. Důvod? Vždy je to komplex důvodů. Nemůže být - a nikdy ani není - k tomu jen jediný důvod. Je to tajemství.

A jaký postoj zaujmeme k největší a rozhodující události dějin spásy: k vzkříšení Ježíše Krista? Od čeho to závisí? Od nějakých dějinných, vědeckých, historických důkazů, nebo od něčeho jiného? Někteří říkají, že mají osobní vztah s Ježíšem. Tu musíme být opatrní, protože "osobní vztah" může mít rozličné podoby. Není totiž osobní vztah jako osobní vztah. Osobní vztah má i velitel v nějaké vojenské jednotce, kde nadřízený rozkazuje a podřízený jen zřídka s radostí poslouchá. Ne o takový vztah se jedná, i když někdy zpočátku to ve světě jinak ani nejde. Závisí to od duchovní vyspělosti nejen podřízeného, ale mnohdy i světského (nebo duchovního) nadřízeného. Jde ale vždycky na prvním místě o vztah lásky a dobrovolné poslušnosti Boží vůli, k čemuž máme - a určitě i chceme - celý život směřovat.