uk-Slovo biskupa /7

13.08.2019

Víra a realita víry může mít v lidském chápání víc odlišnosti než bychom si na první pohled představovali. Někdo si víru ztotožní s křesťanskou mentalitou, morálním chováním (ale jen navenek, bez vnitřního přesvědčení) a jiný považuje víru jen za nějaký možný názor, sice mnohdy šlechetný, ale vždycky jen osobní a tedy subjektivní, který dnes, žel, je velmi rozšířený i v mnohých katolických prostředích. Z rovnocennosti lidských osob pak ale vyplývá, že každý člověk má právo (a nesmí se mu upírat) na svůj vlastní názor. Pokud ale víra se považuje jen za osobní názor, a nevychází z objektivní reality, pak víra muslima, protestanta, žida či katolíka má subjektivně stejnou hodnotu. Záleží jen od toho, aby daný člověk byl o tom přesvědčen a podle toho se i choval. Neexistuje - podle toho - objektivní víra, protože ta by omezovala člověka v jeho názorech, ale i v jeho domnělé svobodě přizpůsobovat si realitu. Ale Ježíšovo poselství a hlásání je objektivní skutečností, ne názorem někoho, nebo jen vnějším obalem bez obsahu.

Kam tento postoj pak vede? K pravdě, ke lži, nebo k nicotě? K pravdě ne, nejspíš k nicotě. Jeden názor totiž musí mít tu hodnotu jako i jiný názor a když jsou opačné, tak se - matematicky řečeno - vynulují, nezůstane platný žádný názor... vede to k nihilizmu. Například, jeden je věřící a druhý je ateista. Co z jejich setkání vyplývá, když se chce brát rovnocenně do úvahy jeden i druhý názor? Nezůstane nic, nebo lépe řečeno, zůstane prázdno. A to je velmi pravděpodobně to, co v současnosti způsobuje depresi mnoha lidem, jak o tom svědčí i statistiky. Ne hned a ne všem, ale mnohým. Nemůžeme o tom pochybovat.

Co vždycky způsobuje člověku největší hrůzu, je právě nejistota, prázdno, a nicota. On touží po pravdě a po jistotě, kterou mu může dát jen Trojjediný Bůh.