uk-Neděle před povýšením Kříže

14.08.2019

Dnešní text evangelia poukazuje na to, že kříž a spása jednoznačně spolu souvisí. Spása bez kříže není myslitelná. My jsme byly spaseni křížem, a proto je třeba - Ježíš to od nás vysloveně žádá - abychom i my nesli svůj kříž. Ježíšův kříž umožnil, abychom my nesli svůj kříž, aby naše utrpení nebylo marné, ale přineslo užitek pro nás i pro druhé.

Kříž ale není jenom nějaký symbol, který nás k něčemu jenom navenek přiřazuje. Kříž je způsob života. Je to způsob života, který se zakládá na dobrovolné oběti, na tom, že druhým sloužíme, že nás zajímá, jak druzí žijí a jak skončí svůj pozemský život. Není to jenom nástroj utrpení, je to především nástroj vítězný. Kříž není cílem; je jenom cestou, je prostředkem k dosažení cíle. Cílem je vítězství, cílem je vzkříšení a věčný život. Proto křesťanství není pesimistické a smutné, ale je optimistické a radostné. Není individualistické, starající se jenom o sebe, ale společenské, komunitární, starající se i o druhé.

Pokud by se křesťanství omezilo jenom na to, jak se sám spasit, pak jakákoli oběť by ztratila svůj smysl. Začalo by se spekulovat, jak bez co nejmenších obětí, bez větší námahy - dokonce i na úkor jiných - se dostat do nebe. Vždyť jde jenom o mne, o druhé se nemám starat. A takové křesťanství se nám snaží vnutit svět: soukromé křesťanství, ve kterém se budeme starat jenom o spásu své duše a druhé ať se také starají jenom o sebe. Už na první pohled je zřejmé, že takové křesťanství není pravé, že je to spíše jeho karikaturou.

Slyšeli jsme: Bůh tak miloval svět. Co je to ten svět, o kterém se mluví v dnešním evangeliu? To jsou především lidé, všichni lidé, ale i všechno ostatní, celá příroda, celý vesmír. Bůh nedělá rozdíly. On miluje všechny národy, miluje celé své stvořenstvo. Ty "dobré" i ty - našeho subjektivního pohledu méně "dobré". Každý, kdo v něho uvěří, nezahyne, ale bude mít věčný život.

Opět se zamysleme nad tím, co znamená to, co žádá dnešní text uvěřit, "uvěřit v Krista", "uvěřit v Božího Syna". Zdá se mi, že slovo víra, uvěřit mělo kdysi o moc silnější náboj a sílu, než dnes. Víra znamenala závazek a důsledky vyplývající z tohoto závazku se braly vážněji než dnes. Tak, jak kdysi se i ústní dohody více plnily a lidé je považovali za závazné, protože věřili i v Boží spravedlnost a v trest, pokud se tato spravedlnost poruší, v dnešní sekularizované době, kdy se Bůh ze společenského života stále více vytlačuje, se dohody a závazky až za tak závazné nepovažují a nejednou na soudech se snaží jejich platnost popřít, anulovat. A to je velmi problematické, vyvolává to nejistotu a řetězovou reakci: když ty to nedodržuješ, tak ani já... důsledek: vzrůst korupce, značné snížení právního vědomí...

Víra to není jenom nějaký názor, který dnes mám a zítra ho mohu změnit. Víra to je základní vztažný bod, hluboké přesvědčení, kolem kterého se všechno v mém životě točí, podle kterého si uspořádávám svůj život, své jednání a konání, vybírám si povolání a nejednou i svého životního partnera, resp. volím si stav celibátu pro Boží království. A jenom když je naše víra v Krista takovou, má takovou kvalitu, ovlivňuje i společenský život, má sílu oslovit i jiné lidi, máme naději ve věčný život.

Mojžíš na poušti vztyčil bronzového hada, aby každý, kdo se na něj zahledí, byl uzdraven od hadího uštknutí (Nm 21,9; Mdr 16,5); tím byla v Starém zákoně předobrazena působnost Kristovy smrti na kříži: kdo se k němu obrátí se živou vírou, bude pro zásluhy jeho umučení moci dosáhnout uzdravení od uštknutí hada pekelného, tj. budou mu odpuštěny hříchy.

Cítíme potřebu odpuštění hříchů? Tíží nás? Jsme nespokojeni, když cítíme, že nám svědomí něco vyčítá?

V křesťanských praktikách zbožnosti a přijímání svátostí je jedna svátost nejvíc zpočátku nepříjemná, ale přinášející pak i největší úlevu, tvoří předpoklad pro největší svatost, a to je svátost smíření. Ona samo o sobě je nenápadná, nekoná se s velkou slávou, ale zásadně léčí. Kardinál Meisner, kolínský arcibiskup, letos ve své homilii v Římě na ukončení roku kněží řekl, že největší tragedii současného křesťanství je to, že zanedbala svátost smíření, že se na ní jakoby zapomnělo. Platí to především pro západní země, ale i u nás při ještě poměrně časté frekvenci zpovídání je stále badat určité zlehčování této svátosti. Projevuje se to především tím, že se na ní člověk dobře nepřipraví, že ji koná jenom formálně. Tím se její účinnost rapidně snižuje. Na svatou zpověď je třeba se dobře připravit, především ti, co nebyly na zpověď už celý rok, nebo více. Nestačí se jenom krátce zamyslet před zpovědí a jít. Je třeba si vzít knížku, dobré zpovědní zrcadlo a podrobně si udělat zpytování svědomí. Po tomto zpytování je třeba si udělat předsevzetí, především když zjistím závažné nedostatky ve svém křesťanském životě, jak svůj život změním nebo zlepším. Jít na zpověď v případě těžkých hříchů bez tohoto jasného vnitřního předsevzetí nápravy se rovná když ne svatokrádeži, tak určitě neplatné zpovědi. Záleží na tom, nakolik je to vědomé nebo méně vědomé.

Čili prvá věc je očistit se od hříchů. A druhá věc, druhá povinnost křesťana, pokud chce následovat Ježíše, je konat skutky lásky, konat dobré skutky. Dobré skutky jsou velmi rozmanité: od jednoduchého úsměvu či podání poháru vody, které jsou ty nejčastější skutky, které se od nás požadují, až po sice ne tak časté ale o to účinnější skutky obětovaní vlastního života. I dnes, i v dnešní době jsou křesťané, kteří pro svou víru obětují svůj život. My, řeckokatolíci z bývalého Československa, na Ukrajině, ale i z jiných východních národů máme své blahoslavené, kteří dali svůj život především v nedávné době pronásledování Církve za doby komunizmu, mají je i jiné národy. Letos například byl zabit biskup v Turecku, Mons. Padovese, s kterým jsme měl možnost mluvit v Itálii pár týdnů před jeho smrtí.

Dnes bych chtěl vzpomenout případ mnichů trapistů v Alžírsku. Stalo se to poměrně nedávno, ale nám, kteří žijeme v záplavě vždycky nových událostí, se to může zdát už velmi vzdálené.

Vzpomínám to proto, že letos Velkou cenu poroty na známém filmovém festivalu v Cannes ve Francii získal film s náboženskou tématikou francouzského režiséra Xaviera Beauvois Des hommes et des Dieu popisující událost, když v roce 1996 islámští extrémisté krutým způsobem zavraždili sedm mnichů trapistů v Tibhirine v Alžírsku. "Od nich jsem se naučil, co to znamená říci "křesťanská oběť", neboť oni zůstali po boku obyčejných lidí, svých přátel a riskovali život", tak vzpomíná na sedm mnichů Jean Guitton, autor nedávné knihy Cristianofobia a nyní pracuje na novém vydání svého díla Si nous taison (Mlčíme-li), věnovanému mučednictví mnichů z Tibhirine, jež získalo cenu Francouzské akademie Montyon. Právě rozhodnutí sedmi trapistů zůstat v Tibhirine, zatímco zuřila vichřice islámského terorismu, učinila jejich svědectví solidarity dramaticky výmluvné a svědčící o hloubce křesťanské lásky. Doufáme, že tento film budeme moct zhlédnout i u nás.

Ano. Drazí bratři a sestry v Kristu, bez kříže (jedno či velkého nebo malého) není spásy. Ne však kříže, který odmítáme, ale kříže, který přijímáme. Protože je rozdíl mezi lidmi, kteří požili velké utrpení: jednomu to pomohlo a druhého to zničilo. Jeden to utrpení a těžkosti přijal a obětoval a druhý to utrpení odmítal, nepřijal a stále jenom reptal. Sobě - a svému okolí - život stěžil a i tak si nic neulehčil a nepomohl. Buďme tedy správnými a rozumnými křesťany. Spoléhejme se na Boží pomoc a milost, kterou dostaneme - když o ní budeme prosit - abychom dokázali statečně a překonávat nést těžkosti každodenního života. Jen tak se před námi otevře krásná perspektiva, kdy smrt už pak nebude něčím hrozným, kdy se prolomí její prokletí a stane se jenom přechodem (sice někdy bolestným) do věčné blaženosti, radosti a krásy.