uk-Neděle celníka a farizeje
Celník i farizej se v kostele modlí. Ale vidíme, že není modlitba jako modlitba. Výsledek jejich modlitby je úplně opačný. Jednomu je k užitku a druhému ne. Proč?
Nejednou slyšíme - žel - o některých lidech, kteří dělají veliké problémy církví a matou některé jejich členy, že ale oni se často "modlí". I farizej se modlil, a přece to nemělo pro něj velkou cenu. Protože "Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane! vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce" (Mt 7, 21), říká Ježíš.
Čím to tedy bylo, že se modlitba farizeje nelíbila a celníkova se líbila Ježíšovi? Můžeme jednoduše říct: jeden byl pyšný, vychvaloval se svými zásluhami a druhý byl pokorný, uznával své hříchy a svou slabost. A máme to vybavené. Ano. V zásadě je tomu tak, ale je tam i mnoho dalších rozmanitých odstínů, které je dobře si rozebrat.
Jednu základní věc si musíme uvědomit a pak to i aplikovat: Jak Ježíš chce, abychom se modlili, jak se on modlí. Protože i pohani se modlí, a přece je to jiná modlitba, než jaké nás učí Ježíš. On říká: "Když se modlíte, nebuďte povídaví jako pohané. Ti si totiž myslí, že budou vyslyšeni pro množství slov. Nebuďte tedy jako oni. Vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte" (Mt 6, 7-8). A naučil nás Otče náš. Tato modlitba je vzorem každé modlitby. Boha si nenakloníme mnoha slovy, jak je to běžné u lidí. Bůh vidí do srdce a chce upřímné srdce. To dosáhne všeho. Spekulant a chytrák jenom svou formální a vnější modlitbou nemůže nic dosáhnout.
Jak se tedy máme modlit? Můžeme se vždycky modlit modlitbu chvál, díků. To by měla být nejčastější modlitba, protože my máme vždycky za co děkovat. No pak se modlíme prosebné modlitby. Máme prosit: Proste a dostanete, klepte a bude vám otevřené. A za co se máme modlit, když Otec ví, co potřebujeme? To je nejzávažnější otázka. Otec ví, co potřebujeme, ale ví také, co nepotřebujeme, i když o to prosíme. No dá nám to, až když ho o to prosíme, protože respektuje naši svobodnou vůli a nic nám nechce vnucovat.
Podívejme se, za co se Ježíš modlil. Ježíš se nemodlil jenom modlitbu chval a díků svému Otci, ale i prosil... Prosil, aby se nestala jeho vůle, ale vůle Otcova. O to se nejvíce modlil. Modlil se za Boží vůli. "avšak ne má vůle ať se stane, ale tvá" (Lk 22, 42), to je základ všech jeho modliteb. "Nehledám svou vůli, ale vůli toho, který mě poslal" (Jan 5, 30), protože "jeho pokrmem je plnit vůli toho, který ho poslal" (Jan 4, 34). Pak se modlil za druhé: za své učedníky: "Šimone, Šimone, já jsme za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla." (Lk 22, 31). A nakonec se modlil, prosil i za sebe před utrpením (Otče, chceš-li, odejmi ode mě tento kalich...). Priority jeho modlitby tedy můžeme určit následovně: nejvíc se modlil za vůli Otce, pak se modlil za druhé a nakonec se modlil za sebe.
Jak je to u nás? U nás je to opačně. My se modlíme nejvíc za sebe samých, pak za druhé, své blízké a asi nejkratší a nejméně intenzivní modlitba (přiznejme si to) je za to, aby se stala vůle Boží. Myslíme si: Bůh je všemohoucí, on se postará o to, aby se stala jeho vůle proč bych se měl já o to modlit. A tu se zásadně mýlíme. On nás stvořil a dal nám svobodnou vůli. Tu vůli nekonečně respektuje a do ní nezasahuje. Když se modlíme, aby se stala vůle Boží, dáváme se mu k dispozici, aby skrze nás konal, co chce. A to chce. On chce svobodnou poslušnost a ne vynucenou poslušnost. Chce z nás udělat své spolupracovníky na spáse světa, ne otroky. Všechno koná on, ale chce, abychom i my měli zásluhy. Jeho smrt na kříží slouží k tomu, aby pohnul naše srdce, naši mysl a naši vůli ke konaní toho, co on od nás žádá.
My však rádi konáme to, co nám vyhovuje a nekonáme to, co nám nevyhovuje. A to je rozdíl. V tom případě, i když si to budeme obhajovat nejušlechtilejšími slovy, vyjde z toho jenom zlo, naše škoda, ale i škoda mnoha dalších.
Například, když někdo příliš dlouho se rozhoduje pro své povolání, i to je znamením, že tady hledá více sebe než Boha. A až když přestane hledat sám sebe, najde to, co hledá: Boha. To sebehledání - a v tom vynikal i dnešní farizej - které tak velmi podporuje současná kultura, je největší překážkou k najití; k najití smyslu a plnosti svého života. To sebehledání se podobá hledání brýlí, které máme na nose, na očích. Nikdy je nemůže najít, pokud si neuvědomíme, že je už máme, že smysl života je nám dán, nemusíme ho hledat. Tak nejednou hledáme, co už máme. Ztrácíme čas a energii na zbytečné věci.
Nestačí se tedy jenom jakkoli modlit. Je důležité i to, za co (za koho) se modlíme, obsah modlitby. Až pak nastupuje hloubka, intenzita, soustředěnost modlitby. Často se ve zpovědích lidé zpovídají, že se modlili nesoustředěně. To je způsobené lidskou slabostí. No pak je obsah modlitby, který souvisí přímo i s tím, jaký máme vztah k Bohu, co je pro nás důležitější, co dáváme na první místo ve svém životě. Celý náš život má být nasměrován na Boha, na jeho vůli a stává se tak jednou nepřestajnou modlitbou, plněním jeho přikázání, příkazu: Modlete se stále! (srov. Lk 18, 1). Kdo stále plní vůli Boží, modlí se stále. To platí. Ale kdo se modlí dlouho, mnohými slovy, ještě neznamená, že plní příkaz stálé modlitby. Může být i úplně vedle.
My se máme modlit nejen za ty, kteří jsou nám blízcí a chceme jim tím v něčem pomoct, ale máme se modlit i za ty, kdo nás potupují. (Mt 5,44; Lk 6, 28). "...žehnejte těm, kdo vás proklínají, modlete se za ty, kdo vám ubližují". Proč se máme za ně modlit? Modlitba je jeden z největších nástrojů milosrdenství, projev lásky k nepříteli. Tím se evangelium liší od nějaké ideologie, které jde jenom o to, aby dnes a tady získala co největší počet příznivců a chytá je na nereální sliby a na nízké jejich pudy. Nadávat na druhé je účinné jenom velmi krátkodobě. Nic nepřinese a jenom odebere lidem chuť a energie, jenom je znechutí.
Farizej posuzoval celníka, a se za něj nemodlil. Bylo mu to lhostejné, že je takový jaký je, vyvyšoval se nad něj a byl dokonce rád, že je jiný, lepší než on. To porovnávání a posuzování je největší slabostí i nás křesťanů. Chtít být lepší, než jsou ostatní. Kdo z nás by si v tom někdy neliboval! Vždyť celá naše kultura je na tom stavěna: sport, kultura, ekonomika... a mnohdy i náboženství. Čím nás Bůh obdařil většími dary, tím máme být skromnější a nevyvyšovat se jimi. "Kdo mnoho dostal, od toho se mnoho očekává, a komu se mnoho svěřilo, od toho se bude více žádat" (Lk 12 48). V něčem je určitě úsilí být lepší pozitivní, protože lidi žene vpřed, aby se snažili o větší výkony v každé oblasti. Ale v náboženství nejde o výkony pro výkony. V náboženství jde o lásku. Kdo více miluje, to znamená slouží, je větší, ne kdo více koná. A když se cení výkon, tak ten výkon má být veliký z lásky k druhým, aby se jim mohlo něčím pomoct a ne pro vychvalování se a pro vyvyšování. A také modlitba má být výrazem lásky a ne výrazem výkonu: kdo se kolik a jak dlouho se modlí.
Drazí bratři a milé sestry, Ježíš nám stále staví už dvě tisíce let před oči svá podobenství, abychom se z nich naučili chování se, abychom se naučili konat jako konal on, abychom se slovem naučili žít lásku. Je to celoživotní škola. Nikdo ji nikdy na tomto světě neabsolvoval celou. Jenom naše Matka v nebi a Boží Matka Maria je v tomto vzorem a učitelkou, jak se máme v této škole chovat. Hleďme na ní, prosme ji, napodobujme ji, a nemusíme mít obavu, že v této škole nakonec neuspějeme.